Příčinná souvislost u trestných činů spáchaných opomenutím

Klíčová slova: opomenutí; příčinná souvislost; povinnost jednat; možnost odvrácení; nedbalost; profesní odpovědnost; dokazování.

1. Opomenutí jako základ individuální trestní odpovědnosti

Nejobtížnější otázkou trestněprávního opomenutí není to, proč osoba nejednala, ale proč jí lze vzniklou újmu přičíst jako následek, který způsobila. Morální odsouzení pasivity odděluje od trestní odpovědnosti za smrt, újmu na zdraví nebo majetkovou škodu určitá hranice. Tuto hranici nelze překročit pouhým zjištěním, že by včasný zásah byl žádoucí. Musí být prokázána konkrétní povinnost jednat, skutečná možnost ji splnit, příčinná souvislost a požadovaná forma zavinění.

Trestní zákoník uznává opomenutí jako formu jednání, neobsahuje však obecné pravidlo, které by každou nesplněnou povinnost měnilo v příčinu veškeré následné újmy. Použití čl. 9 odst. 1 a čl. 11 a příslušné skutkové podstaty ve zvláštní části vyžaduje samostatné posouzení každé podmínky. Zvláštní význam má zásada individuální odpovědnosti podle čl. 35: příslušnost k lékařskému týmu, podniku nebo správnímu orgánu nenahrazuje důkaz jednání konkrétní osoby. ^[1]

Ústřední tezí této studie je, že příčinnou souvislost při opomenutí je nutné zkoumat na třech odlišných úrovních: faktická možnost odvrátit konkrétní následek; zda odvrácení tohoto následku spadalo do právní povinnosti osoby; a zaviněné nesplnění této povinnosti. Směšování těchto úrovní přináší riziko, že se organizační selhání změní v trestní odpovědnost bez zavinění.

2. Právně relevantní opomenutí a způsobení následku

Je třeba odlišovat trestné činy postihující nesplnění konkrétní povinnosti od trestných činů, u nichž je znakem následek a které byly spáchány opomenutím. U prvních nemusí zákon vyžadovat vznik další újmy. U druhých je následek znakem trestného činu a obžaloba musí prokázat jeho souvislost s konkrétním opomenutím. Neposkytnutí pomoci a způsobení smrti porušením zvláštní povinnosti péče nejsou zaměnitelné právní kvalifikace. ^[1]

Osoba mohla porušit profesní pravidlo, aniž by toto porušení způsobilo smrt poškozeného. Možná je i opačná situace: opomenutí může mít příčinný význam, ale chybí důkazy o požadovaném zavinění. Závěr, že „došlo k porušení a nastala smrt“, je proto počátečním skutkovým zjištěním, nikoli dokončeným trestněprávním úsudkem.

U trestného činu, jehož znakem je následek, musí být konkretizován i následek samotný. Nestačí zkoumat, zda by poškozený nakonec zemřel na základní onemocnění. Rozhodující je, zda bylo možné odvrátit konkrétní smrt, k níž došlo ve zjištěné době a zjištěným mechanismem. Dřívější zranitelnost nezbavuje život a zdraví trestněprávní ochrany.

3. Zdroj a rozsah povinnosti jednat

Trestněprávní analýza začíná otázkou, kdo měl povinnost vykonat konkrétní úkon, na jakém právním základě a v jakém období. Zdrojem může být zákonné ustanovení, právně upravená profesní funkce nebo konkrétní úkol v rámci právně uznaného vztahu. Smlouva nebo pracovní náplň mohou povinnost upřesnit, nemohou však samy vytvořit nový trestný čin. Jestliže skutková podstata zahrnuje požadavky vyplývající z jiných pravidel, je nutné určit použitelné pravidlo místo abstraktního odkazu na „správnou praxi“. ^[1]

Pojem „garanta“ je užitečný jako teoretické označení osoby pověřené ochranou konkrétního právem chráněného zájmu nebo kontrolou zdroje nebezpečí. Není však samostatným zákonným základem pro odsouzení. Je třeba vysvětlit, proč povinnost nesla právě daná osoba, jaké prostředky měla k dispozici a zda nebezpečí spadalo do věcného rozsahu svěřené funkce.

Předchozí vytvoření nebezpečí může být relevantní i pro následné povinnosti. Neznamená neomezenou odpovědnost za každý pozdější nepříznivý vývoj. Musí být prokázán právní základ požadovaného zásahu, jeho souvislost s konkrétním vytvořeným rizikem a faktická možnost toto riziko ovládnout. Opačný přístup by změnil předchozí příčinný průběh v domněnku viny.

Při střídání směn nebo předávání práce je obzvláště důležité rozlišovat povinnost osobně jednat, povinnost někoho vyrozumět a povinnost zajistit jednání jiné kompetentní osoby. Předání informace automaticky nesplňuje již existující povinnost bezprostředně zasáhnout. Naopak nelze přehlížet chybějící řídicí pravomoc, jestliže obžaloba přičítá organizační selhání běžnému zaměstnanci.

4. Skutečná možnost jednat a časový prostor pro zásah

Požadovaný úkon musel být prakticky proveditelný. Význam mají dostupné prostředky, doba reakce, kvalifikace, přístup k příslušnému objektu i možnost získat pomoc. Požadavek se neomezuje na fyzickou schopnost: osoba bez potřebné pravomoci může mít povinnost vyhlásit poplach, avšak nemusí být oprávněna samostatně vykonat určitou specializovanou činnost.

Posouzení se musí vztahovat k okamžiku, kdy byl zásah požadován. Zpětná znalost vzniklé újmy nedokazuje, že osoba měla stejné informace již předem. Objektivní možnost odvrácení se týká stavu procesu; zavinění se týká toho, co osoba tehdy věděla nebo co měla povinnost a možnost zjistit. Tyto otázky spolu souvisejí, ale nejsou totožné.

Pokud byl následek nevratný již před vznikem povinnosti, následné nesplnění povinnosti jej nemohlo způsobit. Toto nesplnění mohlo představovat jiný trestný čin nebo disciplinární provinění, ale závažnost vytýkaného jednání nemůže obnovit příčinnou souvislost s již nevratným následkem.

5. Kontrafaktuální posouzení a jeho meze

U aktivního jednání se obvykle zkoumá, jak toto jednání změnilo skutečnost. U opomenutí je třeba rekonstruovat, co by se stalo, kdyby byl požadovaný úkon včas proveden. Toto podmíněné posouzení není libovolnou hypotézou: musí vycházet ze zjištěných skutečností a spolehlivých odborných znalostí. Hypoteticky se doplňuje nikoli ideální chování vševědoucího odborníka, nýbrž konkrétní zákonný úkon, který byl vyžadován a byl možný.

V praxi je třeba postupně položit tři otázky. Jaký přesný úkon byl opomenut? Kdy byl poslední okamžik, v němž mohl ovlivnit proces? Jaký účinek by měl na konkrétní následek za prokázaných skutkových okolností? Odpověď typu „zásah by pravděpodobně pomohl“ ponechává mechanismus i míru možnosti odvrácení neurčené.

Trestní řízení nepřipouští odsouzení založené na domněnkách. Čl. 303 trestního řádu vyžaduje, aby bylo obvinění prokázáno bez pochybností, zatímco čl. 103 neukládá obviněnému povinnost prokázat nevinu. Statistické snížení rizika tedy samo o sobě nemůže nahradit důkaz, že konkrétní opomenutí způsobilo následek tvořící znak trestného činu. ^[2]

To nevyžaduje matematickou jistotu, která je v empirických vědách nedosažitelná. Rozdíl spočívá mezi odůvodněným závěrem z důkazů jako celku a nevyřešenou nejistotou o příčinné souvislosti. Teorie zvýšení rizika může vést zkoumání, nesmí však působit jako samostatná domněnka příčinné souvislosti. Stejně tak ztráta šance na lepší výsledek není automaticky rovna způsobení smrti podle trestního zákoníku.

6. Více opomenutí a zásah třetích osob

Pokud více osob postupně jedná nebo opomene jednat, musí příčinná analýza zůstat individuální. Pozdější profesní chyba nemusí nutně přerušit souvislost mezi dřívějším opomenutím a újmou. Jestliže počáteční porušení uvedlo proces do pohybu a následné porušení jej zhoršilo, může mít příčinný význam více jednání.

Příkladem je rozsudek č. 63 ze dne 30. července 2020 v trestní věci č. 175/2020 Nejvyššího kasačního soudu, druhého trestního senátu. Soud zkoumal postupná opomenutí v porodnické a gynekologické péči a nepřijal závěr, že následné jednání jiného lékaře nebo převoz do jiného zdravotnického zařízení nutně přerušily původní příčinnou souvislost. Současně odlišil porušení související s následkem od jiných vytýkaných porušení, která neodůvodňovala odpovědnost za tento následek. ^[3]

Tento přístup nevytváří kolektivní vinu týmu. Pokud více osob způsobí újmu z nedbalosti, musí být odpovědnost každé osoby posouzena samostatně; účastenství podle čl. 20 trestního zákoníku předpokládá úmyslný trestný čin. Nestačí, že všichni pracovali v téže organizaci nebo mohli společně přispět k lepšímu výsledku. ^[1]

Ani jednání poškozeného není univerzálním důvodem pro vyloučení příčinné souvislosti. Je třeba zjistit, zda toto jednání vytvořilo samostatný proces, zda bylo předvídatelnou součástí původního nebezpečí a zda povinnost osoby zahrnovala ochranu právě před touto reakcí. Občanskoprávní spoluzavinění nelze mechanicky převést na procentní snížení trestní odpovědnosti.

7. Znalecké dokazování a meze odborných znalostí

Znalec zkoumá technický, lékařský nebo jiný odborný mechanismus. Soud rozhoduje, zda jsou naplněny znaky trestného činu. Otázky jako „je obžalovaný vinen?“ nebo „byl spáchán trestný čin?“ nelze přenést na znalce. Posudek musí být přezkoumán a hodnocen spolu s ostatními důkazy. ^[2]

Správně formulované zadání znaleckého posudku má zahrnovat alternativní mechanismy vzniku újmy, okamžik, kdy se následek stal nevratným, účinek konkrétního opomenutého úkonu a údaje rozlišující pravděpodobnost od prokázaného příčinného mechanismu. Při neshodě znalců je nutné objasnit skutkové předpoklady této neshody místo prostého upřednostnění posudku s větším počtem podpisů.

Chybějící dokumentace může ztížit dokazování, ale neodůvodňuje obrácení důkazního břemene. Neúplný registr, chybějící pozorování nebo nevyhotovený záznam musí být posouzeny ve vztahu k obvinění. Tyto nedostatky automaticky neprokazují konkrétní fyziologický mechanismus ani úmysl.

8. Hypotetický příklad a postup právního posouzení

Následující příklad je analytický a nepopisuje skutečný případ. Zaměstnanec ve službě má povinnost při určitém signálu aktivovat nouzové vypnutí. Zaměstnanec to neudělá a dojde k vážné újmě na zdraví. Prokázání signálu, opomenutí a újmy nestačí pro odpovědnost. Jsou potřebné důkazy o tom, zda systém fungoval, zda včasné vypnutí mohlo odvrátit konkrétní újmu a zda zaměstnanec mohl signál rozpoznat.

Pokud bylo automatické zabezpečení nevratně poškozeno před začátkem směny a ruční vypnutí nemohlo výsledek ovlivnit, samotné porušení pokynu neprokazuje příčinnou souvislost prostřednictvím tohoto opomenutí. Jestliže však bylo ruční vypnutí funkční a včasná aktivace by přerušila nebezpečný proces, zbývá posoudit znalosti, požadovanou míru péče a konkrétní formu zavinění.

Existují-li důkazy, že zaměstnanec nebyl proškolen, je třeba odlišit jeho schopnosti a povinnosti od možného porušení povinností vedoucího. Organizační pochybení vedoucího nepohlcuje individuální odpovědnost zaměstnance; zaměstnanec rovněž nesmí sloužit jako náhrada za nevyšetřená selhání vedení.

9. Závěr

Příčinná souvislost při opomenutí není trestněprávním předpokladem odvozeným z nesplněné povinnosti. Je samostatným znakem, který vyžaduje důkaz, že konkrétně určený, požadovaný a možný úkon by odvrátil konkrétní následek. Právní povinnost určuje rozsah odpovědnosti, zatímco zavinění rozhoduje, zda je prokázaná příčinná souvislost trestná.

V praxi je třeba se vyhnout dvěma souměrným chybám: odsouzení za každou újmu následující po profesním opomenutí a vyloučení příčinné souvislosti vždy, když působily i jiné faktory. Zákonný závěr vychází z individuálního propojení povinnosti, doby pro zásah, skutkového mechanismu a zaviněného vztahu k následku.

Článek je obecným pojednáním o právní teorii a praxi. Konkrétní věc vyžaduje zohlednění práva použitelného v rozhodné době a čl. 2 trestního zákoníku. Hypotetické příklady slouží pouze právní analýze a nepopisují skutečné případy.