Pokračování v trestném činu a jeho odlišení od reálného souběhu

Klíčová slova: pokračování v trestném činu; reálný souběh; čl. 26 trestního zákoníku; stejnorodé zavinění; právní kvalifikace; jednota trestného činu.

1. Jednota trestného činu není věcí procesního pohodlí

Série protiprávních jednání může představovat jedno pokračování v trestném činu, více trestných činů v reálném souběhu nebo jinou složitou formu trestné činnosti. Volba mezi těmito konstrukcemi nezávisí na snaze zkrátit obžalobu nebo snížit trest. Vyplývá ze zákonných znaků a prokázaných souvislostí mezi jednotlivými jednáními.

Čl. 26 trestního zákoníku stanoví za určených podmínek hmotněprávní jednotu a vylučuje použití čl. 23–25 na zahrnutá jednání. Reálný souběh naopak předpokládá samostatné trestné činy, pro které se nejprve určí tresty jednotlivě a poté se použijí pravidla jednoho společného trestu. Nesprávné spojení nebo oddělení proto ovlivňuje nejen trest, ale i předmět obvinění. ^[1]

Ústřední tezí je, že pokračování v trestném činu musí být prokázáno konkrétními objektivními a subjektivními souvislostmi. Podobnost jednání je nutná, ale nestačí. Stejná pohnutka, stejný poškozený ani blízká data nenahradí společné požadavky čl. 26 odst. 1.

2. První kritérium: samostatná jednání stejného typu trestného činu

Pokračování v trestném činu vyžaduje nejméně dvě jednání, z nichž každé samostatně naplňuje stejnou nebo různou zákonnou formu téhož trestného činu. Základní a kvalifikované formy lze spojit za zákonných podmínek. Krádež, podvod a zpronevěru osobou v úředním postavení však nelze libovolně spojit jen proto, že všechny směřují k majetkovému prospěchu. ^[1]

Před zkoumáním jednoty musí být každé jednání konkretizováno časem, místem, předmětem, způsobem provedení, pachatelem a zaviněným postojem. Tvrzení „páchal porušení několik měsíců“ neumožňuje přezkoumat znaky každého jednání ani jejich souvislost. Celkový následek nezbavuje obžalobu tohoto důkazního břemene.

Naopak ne každý fyzický pohyb je samostatným jednáním podle čl. 26. Několik po sobě jdoucích pohybů při jediném odnětí majetku může tvořit jedno jednání naplňující skutkovou podstatu. Rozdělení přirozeně jednotného jednání a jeho následné „opětovné spojení“ podle čl. 26 je stejně nepřesné jako spojení skutečně nezávislých trestných činů.

3. Krátké časové odstupy a stejné okolnosti

Zákon neurčuje univerzální maximální počet dní mezi jednáními. Požadavek krátkých odstupů je hodnotící a musí být posouzen ve vztahu k povaze trestného činu, přetrvávání podmínek a vzniku příležitostí k dalším jednáním. Zavedení mimozákonné lhůty automaticky rozhodující každý případ je nesprávné. ^[1]

Krátký odstup může podporovat jednotu, ale sám ji neprokazuje. Dva podvody téhož dne při zcela odlišných příležitostech mohou vyžadovat samostatné posouzení. Ani delší odstup nelze vnímat odděleně od opakující se činnosti, při níž jednání nastala. Odůvodnění musí v každé věci vysvětlit, proč je konkrétní doba krátká pro zkoumanou trestnou činnost.

Stejné okolnosti nevyžadují úplnou totožnost všech vnějších podmínek. Rozhodující je stálé jádro: svěřené funkce, přístup k majetku, použitý mechanismus, opakující se příležitost a vzorec spolupráce. Změna adresy nemusí jednotu vyloučit; nezměněná adresa ji nemusí založit.

Příkladem je pokladník opakovaně zpronevěřující svěřené částky stejným účetním postupem. To se liší od pozdějšího získání cizích peněz samostatným podvodem mimo svěřenou funkci zaměstnance. Společný záměr obohatit se neodstraňuje rozdíly mezi znaky trestných činů a skutkovými podmínkami.

4. Stejnorodé zavinění a subjektivní souvislost

Stejnorodé zavinění je nutné posoudit spolu s požadavkem, aby pozdější jednání pokračovala v dřívějších i subjektivně. Nestačí, že všechna byla úmyslná. Zkoumání musí objasnit vztah dřívějšího jednání k rozhodnutí znovu jednat a zda jednotné zaměření přetrvává za podstatně podobných podmínek. ^[1]

Čl. 26 odst. 1 výslovně nevyžaduje, aby pachatel před prvním jednáním naplánoval konečný počet a přesná data všech následných jednání. Chybějící podrobný předchozí plán proto není samostatným důvodem pro odmítnutí pokračování v trestném činu. Ani obecný předpoklad „zločinného sklonu“ nenahradí důkaz subjektivní souvislosti.

Výpovědi, komunikace, účetní opatření, opakované použití stejného schématu a reakce po dřívějším jednání mohou být důkazně relevantní. Musí být hodnoceny konkrétně bez změny běžné podobnosti v domněnku úmyslu. Zvláštní opatrnost je nutná při spojení jednání s různými formami zavinění nebo kvalitativně různým zaměřením.

5. Zákonné meze jednoty

Čl. 26 odst. 6 výslovně omezuje tuto konstrukci u trestných činů proti osobě různých jednotlivců a jednání spáchaných po podání obžaloby i dřívějších jednání do ní nezahrnutých. Tyto meze nelze překonat jen kvůli skutkové podobnosti jednání. Musí být přezkoumán i přesný rozsah podané obžaloby. ^[1]

Zákaz týkající se různých poškozených nelze převyprávět jako obecné pravidlo, že každý trestný čin zasahující více než jednoho vlastníka vylučuje čl. 26. Zákon odkazuje na konkrétní kategorii trestných činů. Složené trestné činy a jednání zasahující více chráněných zájmů vyžadují analýzu právní povahy, nikoli mechanické počítání dotčených osob.

Ani procesní spojení věcí neprokazuje hmotněprávní jednotu. Naopak projednání různých epizod v samostatných řízeních nezbavuje soud povinnosti zkoumat použitelná pravidla souběhu a zohlednit dřívější soudní rozhodnutí. Rozhodující jsou zákonné meze a skutková totožnost, nikoli jen čísla věcí.

6. Určení kvalifikace celku

U pokračování v trestném činu se trestnost určuje společným posouzením zahrnutých jednání a jejich celkového následku. To nedovoluje sčítat hodnoty nesouvisející s předmětem stejného trestného činu ani zahrnout neprokázané epizody k dosažení kvalifikační hranice. Rozsah jednoty musí být nejprve prokázán; teprve potom lze posoudit celek. ^[1]

Čl. 26 odst. 3 a 4 obsahuje zvláštní pravidla pro spojení základních a kvalifikovaných forem. Závěr nelze omezit na mechanické pravidlo „jedna epizoda je závažnější, proto celek dostane nejzávažnější kvalifikaci“. Zákon vyžaduje posouzení významu kvalifikačních okolností pro celou trestnou činnost. Toto posouzení musí být odůvodněno, ne jen oznámeno.

Výslovně jsou upravena i různá stadia dokonání. Při spojení dokonaných jednání s pokusy umožňuje čl. 26 odst. 5 potrestání podle pravidel pokusu, pokud dokonaná jednání významně neovlivňují trestnou činnost jako celek. Jedna dokonaná epizoda proto automaticky neřeší kvalifikaci celku. ^[1]

7. Reálný souběh a související konstrukce

Při absenci požadované jednoty nezanikají samostatné trestné činy. Čl. 23–25 se použijí při splnění jejich podmínek. Reálný souběh zahrnuje různé trestné činy spáchané samostatnými jednáními; jedno jednání naplňující více trestných činů vyvolává otázku ideálního souběhu. Tato rozlišení předcházejí výpočtu společného trestu. ^[1]

Pokračování v trestném činu nelze zaměňovat s trvajícím trestným činem. U prvního zákon spojuje samostatná jednání naplňující znaky trestného činu. U druhého se v čase udržuje jeden protiprávní stav nebo se znaky trestného činu nepřetržitě naplňují, pokud to jeho struktura dovoluje. Opakované nabývání zakázaných předmětů a nepřerušené držení již nabytého předmětu nepodléhají stejné analýze.

Trestné činy vyžadující soustavné páchání nebo činnost vykonávanou jako povolání mají také vlastní strukturu. Opakování nebo trvalá činnost mohou být znakem samotného trestného činu. Čl. 26 nelze použít jako univerzální vysvětlení každého opakování. Východiskem musí vždy být jednání naplňující skutkovou podstatu a další znaky konkrétního ustanovení.

8. Příklad z judikatury a důkazní kázeň

Rozsudek č. 664 ze dne 29. prosince 2010 v trestní věci č. 686/2010 Nejvyššího kasačního soudu, třetího trestního senátu, posuzoval osm notářských osvědčení v obvinění podle čl. 311 ve spojení s čl. 26. Příklad ukazuje použití i mimo majetkové trestné činy; nevytváří obecnou domněnku, že každý dokument vyhotovený stejnou osobou tvoří jeden trestný čin. ^[2]

Obhajoba proti nesprávnému spojení musí označit konkrétní chybějící prvek: jiný typ trestného činu, přerušené okolnosti, nestejnorodé zavinění, chybějící subjektivní souvislost nebo zákonný zákaz. Nesouhlas s celkovou kvalifikací nenahradí analýzu epizod. Naopak obhajoba proti nesprávnému oddělení musí prokázat zjištěné společné jádro a splnění každé podmínky.

Soudní odůvodnění musí umožnit přezkoumat, která jednání byla zahrnuta a proč. Čl. 305 odst. 3 trestního řádu vyžaduje zjištěné skutečnosti, důkazní základ a právní úvahy; tomuto požadavku odporuje souhrn skrývající neprokázané epizody v celkové částce. Jsou-li některá jednání vyloučena, je třeba posoudit důsledky pro kvalifikaci a trest zbývajících jednání. ^[3]

9. Ukládání trestu a nepřípustné dvojí zohlednění

Pokračování v trestném činu nezaručuje příznivější výsledek. Celková hodnota jeho předmětu nebo následků může vést ke kvalifikované skutkové podstatě. Ani reálný souběh automaticky neznamená aritmetický součet všech trestů. Srovnání musí vycházet ze zákona, nikoli z intuice, že jedna kvalifikace je vždy „mírnější“. ^[1]

Při ukládání trestu mohou být počet epizod, délka a vytrvalost relevantní pro konkrétní trestný čin. Přesto musí být respektován čl. 56: okolnost již zohledněnou zákonodárcem při vymezení trestného činu nelze znovu použít jako samostatný důvod zpřísnění. Celková částka nemůže založit kvalifikaci a bez dalšího odůvodnění současně tvořit druhou přitěžující okolnost. ^[1]

10. Závěr

Pokračování v trestném činu je zákonem uznanou jednotou, nikoli technikou shrnutí důkazů. Jeho použití vyžaduje samostatné naplnění znaků trestného činu každým jednáním, prokázanou objektivní a subjektivní souvislost a absenci zákonné překážky. Reálný souběh se použije, pokud si trestné činy zachovávají samostatnost a jsou splněny jeho vlastní podmínky.

Nejspolehlivější praktická metoda má dvě fáze: nejprve posoudit každé jednání samostatně, poté souvislost mezi prokázanými jednáními. To brání neodůvodněnému rozšíření jediného obvinění i umělému množení trestných činů. Hmotněprávní jednota musí být prokázána před použitím k určení trestu.

Článek je obecným pojednáním o právní teorii a praxi. Konkrétní věc vyžaduje zohlednění práva použitelného v rozhodné době a čl. 2 trestního zákoníku. Hypotetické příklady slouží pouze právní analýze a nepopisují skutečné případy.