Individualizace trestu za více trestných činů

Klíčová slova: více trestných činů; souběh; společný trest; seskupování odsouzení; čl. 24 trestního zákoníku; započtení vykonané doby; individualizace trestu.

1. Více trestných činů vyžaduje víc než aritmetiku

Individualizace trestu za více trestných činů spojuje dva úkoly: spravedlivé potrestání každého samostatného trestného činu a zákonné určení celkového trestního důsledku. Vynechání prvního vytváří neprůhlednou společnou sankci; vynechání druhého vede k nezákonnému hromadění nebo pohlcení trestů.

Čl. 23 trestního zákoníku vyžaduje nejprve trest za každý trestný čin a poté uložení nejpřísnějšího při splnění podmínek souběhu. Čl. 25 rozšiřuje pravidla na samostatné rozsudky. Čl. 24 dovoluje odůvodněné zvýšení v zákonných mezích. Jde o postupné právní operace, nikoli volný výběr mezi „společným“ a „sečteným“ trestem. ^[1]

Analýza uvádí, že rozhodující je úplná chronologie trestných činů a dat právní moci rozsudků. Délky trestů se porovnávají až po určení právně přípustných skupin. Nejpříznivější kombinace znamená nejpříznivější zákonné řešení, nikoli svévolné spojení všech odsouzení.

2. Kvalifikace mnohosti před uložením trestu

Před seskupením je třeba určit, zda existuje více trestných činů, nebo jeden zahrnující složitou činnost. Pokračování v trestném činu podle čl. 26 se netrestá mechanickým určením samostatného trestu za každou epizodu a následným seskupením. U reálného nebo ideálního souběhu naopak jednotlivé trestné činy zůstávají samostatné. ^[1]

Ne každé pozdější odsouzení představuje recidivu vůči dřívějšímu. Rozhoduje doba spáchání činu, nikoli jen vyhlášení rozsudku. Později zjištěný trestný čin mohl být spáchán před prvním pravomocným odsouzením a spadat do souběhu. Rejstřík trestů je proto třeba doplnit přesnými relevantními daty a obsahem soudních rozhodnutí.

Opakování a nebezpečná recidiva mají vlastní zákonné podmínky a nelze je odvodit jen z počtu záznamů. Více odsouzení se může týkat souběžných trestných činů, aniž tato skutečnost sama zakládá odpovídající kvalifikační znak. ^[1]

3. Jednotlivý trest zůstává povinným základem

Při více obviněních musí soud individualizovat trest za každý trestný čin podle čl. 54 a použitelných zvláštních pravidel. Celková společenská nebezpečnost činnosti neospravedlňuje vynechání odůvodnění jednotlivých trestů. Je třeba prokázat závažnost konkrétního trestného činu, pohnutky, osobnost a polehčující i přitěžující okolnosti. ^[1]

Je nesprávné uměle zvýšit trest za méně závažný trestný čin, protože bude později pohlcen. Jednotlivé tresty si zachovávají právní význam při změně nebo zrušení odsouzení, při novém seskupování a hodnocení dalších důsledků. „Praktický konečný výsledek“ neospravedlňuje nezákonný mezikrok.

Je třeba respektovat i zákaz čl. 56 dvojího započítání okolností již zahrnutých do definice trestného činu. Mnohost může být relevantní pro společný trest, ale nedovoluje, aby stejná okolnost bez rozlišení zpřísnila kvalifikaci, jednotlivý trest i zvýšení společného trestu. ^[1]

4. Tvorba skupin a výběr nejpříznivější kombinace

U každé navržené skupiny je nutné ověřit, zda všechny trestné činy byly spáchány před právní mocí rozsudku za kterýkoli z nich. Časová blízkost nebo projednání ve stejném řízení nestačí. Podmínka je hmotněprávní a časová. ^[1]

Jeden trestný čin může být v souběhu se dvěma jinými, které samy nelze zahrnout do stejné skupiny. Pak vznikají odlišné přípustné kombinace. Stejné odsouzení nelze použít současně ve dvou skupinách k pohlcení dvou samostatných souborů trestů.

Výkladové rozhodnutí č. 3 ze dne 16. listopadu 2009 ve výkladové věci č. 3/2009 pléna trestní sekce vyžaduje úplné přezkoumání odsouzení a pro pachatele nejpříznivější zákonné seskupení. Nové odsouzení může vyžadovat přehodnocení dřívějších skupin; bez nového relevantního základu nelze stejnou otázku svévolně rozhodnout znovu. ^[2]

Praktický model je srovnávací. Určí se každá přípustná kombinace, označí tresty mimo skupiny a porovnají skutečné právní důsledky. Srovnání jen nejdelšího trestu v jedné skupině může mást, pokud jsou přehlíženy ostatní tresty, výkon a započtení.

5. Určení jednoho nejpřísnějšího společného trestu

Po vytvoření přípustné skupiny se určí nejpřísnější trest. U stejného druhu trestu je zpravidla ústřední délka nebo částka, ale je třeba zohlednit zákonná pravidla pro odlišné druhy a další tresty. Probaci a odnětí svobody nelze volně spojit v novou sankci neupravenou zákonem. ^[1]

Čl. 23 odst. 2 upravuje připojení veřejného pokárání a některých trestů odnětí práv. Při odejmutí stejných práv je relevantní nejdelší doba. U peněžitých trestů a konfiskace odst. 3 samostatně dovoluje úplné či částečné připojení za stanovených podmínek. Výrok musí jasně zaznamenat každé rozhodnutí. ^[1]

Konfiskaci jako trest nelze zaměnit s odnětím předmětu, nástroje nebo výnosu podle čl. 53. Ani občanskoprávní náhrada škody a náklady nejsou tresty automaticky pohlcenými nejpřísnějším společným trestem. Každý následek vyžaduje vlastní právní základ. ^[1]

6. Zvýšení podle čl. 24: možnost, nikoli automatický výsledek

Při trestech stejného druhu dovoluje čl. 24 zvýšit nejpřísnější společný trest až o polovinu. Zákon stanoví dvě další meze: zvýšený trest nesmí přesáhnout součet jednotlivých trestů ani maximum pro daný druh trestu. Všechny tři meze platí současně. ^[1]

Následující příklad je hypotetický. Při zákonných trestech tří, dvou a jednoho roku odnětí svobody v jednom přípustném souběhu je nejpřísnějším společným trestem tříletý trest. Zvýšení o polovinu vede ke čtyřem rokům a šesti měsícům, nikoli šesti letům. Jde jen o přípustný strop modelu, ne o povinný trest. Soud musí odůvodnit, zda je zvýšení nutné a případně jeho výši.

Odůvodnění nemůže skončit konstatováním více než jednoho trestného činu: to už je podmínkou souběhu. Soud musí posoudit, zda pohlcení stačí pro účely čl. 36 s ohledem na konkrétní trestnou činnost a pachatele. Počet, intenzita a různorodost mohou být významné, ale musí souviset s potřebou přísnější celkové reakce.

Zvýšení není prostředkem kompenzace nesouhlasu s jednotlivými již pravomocnými tresty. Soud provádějící seskupení skrytě nepřezkoumává jejich spravedlnost. Používá samostatný zákonný mechanismus na zjištěnou skupinu.

7. Započtení vykonaného trestu a otázka výkonu

Při určení společného trestu ze samostatných rozsudků upravuje čl. 25 započtení trestu vykonaného zcela nebo zčásti. Podstatné jsou přesné údaje o výkonu: doby odnětí svobody, vykonaná probace a další relevantní započtení. Obecné tvrzení „už si něco odpykal“ nestačí. ^[1]

Zákon stanoví konkrétní poměr započtení probace proti odnětí svobody: dva dny probace za jeden den odnětí svobody. Nejde o obecný vzorec volné náhrady trestů mimo předepsané případy. Vazbu a jiná omezení je třeba započítat podle samostatných použitelných pravidel bez dvojího započtení stejné doby. ^[1]

Pokud byl výkon trestu podmíněně odložen, o výkonu společného trestu se rozhoduje při jeho určení. Podmíněnost se automaticky nepřenáší do každé nové skupiny. Je třeba posoudit všechny podmínky, zkušební doby a případná pravidla nařízení výkonu podmíněně odloženého odnětí svobody. ^[1]

8. Hranice s následným trestným činem podle čl. 27

Čl. 27 upravuje jiný vztah: nový trestný čin spáchaný po pravomocném trestu odnětí svobody, ale před jeho vykonáním. Nejde o běžný souběh podle čl. 23. Zákon upravuje připojení nevykonané části a zvláštní podmínky vyžadující její připojení v plném rozsahu. ^[1]

Výraz „kumulace všech rozsudků“ je proto příliš vágní. Může skrývat zcela odlišné právní operace. Některé trestné činy tvoří souběh, jiné vztah následného trestného činu a další důsledky týkající se podmíněného odsouzení. Je potřeba jedna celková chronologie, ale musí se použít odlišné zákonné režimy.

Ani zahlazení, účinky zániku a vlastnosti jednotlivých odsouzení nelze řešit automatickou kontrolou rejstříku. Jsou-li relevantní, musí soud zjistit, zda nastaly, a jejich dopady na otázku. Technická existence záznamu nevyčerpává vždy právní stav odsouzení.

9. Příslušný soud, postup a soudní přezkum

Čl. 39 trestního řádu svěřuje příslušnost ke společnému trestu z rozsudků různých soudů soudu, jehož rozsudek nabyl právní moci jako poslední. Automaticky nevybírá soud ukládající nejpřísnější trest. Řízení podle čl. 306 odst. 1 bodu 1 umožňuje rozhodnutí o společném trestu. ^[3]

Výkladové rozhodnutí č. 3/2009 zdůrazňuje úplné údaje o trestní minulosti a závaznou příslušnost. Zkoumání nelze omezit na výběr rozsudků vhodný jedné straně. Pravomocné rozhodnutí o seskupení má právní význam, který nelze ignorovat bez nového relevantního základu nebo příslušného mimořádného postupu. ^[2]

Odůvodněný návrh má obsahovat nejen seznam věcí, ale data činů, právní moci, tresty, informace o výkonu a konkrétní navrženou zákonnou kombinaci. Námitka vůči zvýšení nebo započtení musí označit přesnou právní či výpočetní chybu.

10. Závěr

Ukládání trestu za více trestných činů je sledem právních hodnocení: správné odlišení trestných činů, jednotlivé tresty, přípustné skupiny, jeden nejpřísnější společný trest, odůvodněné zvýšení, připojení trestů a započtení vykonaného trestu. Chyba v kterékoli fázi může vytvořit nezákonný konečný výsledek i při přesvědčivé aritmetice.

Úplná chronologie a jasně odlišené zákonné základy poskytují nejspolehlivější ochranu před neodůvodněným zpřísněním i nezákonným pohlcením sankcí. Společný trest musí být individualizovaný, přezkoumatelný a určený v zákonných mezích.

Článek je obecným pojednáním o právní teorii a praxi. Konkrétní věc vyžaduje zohlednění práva použitelného v rozhodné době a čl. 2 trestního zákoníku. Hypotetické příklady slouží pouze právní analýze a nepopisují skutečné případy.